Expedice prvá

Kol rokle pekelné

Mapa expediceAč bych měl začít s popisem cesty v Dénii, tak hned v prvém (snad ne posledním) cestopise udělám výjimku a započnu v Ondaře. Ptáte-li se na důvod, tak je ten, že Dežo nepovažoval za nutné první úsek cesty zaznamenat. Usoudil tak z toho, že jsem volil různé zastávky a odbočky abych logisticky zajistil výpravu. Zde se hodí poznámka – vyrazíte-li na tuto, či podobnou cestu, o víkendu či některé z četných fiest, pak nespoléhejte na vesnické taverny. Vyhodili i tak hladového poutníka, jako jsem byl já. Se slovy „Milý pane, vstoupit do našeho vyhlášeného restaurantu bez rezervace, toť prosté bláznovství“ mi ukázali cestu na ulici. Bylo to v Beniaya čítající kol deseti stavení, jednoho kostela a zmíněné hospody. Nechcete-li na svých cestách zhynout bídně hlady, pak alespoň Tatranku skryjte do kapsy.

Profil expediceAle zpět k cestě. Do Ondary není problém najít cestu. Pokud ano, tak další cesta bude o to větším dobrodružstvím, protože na ní opustíte silnice všech tříd. Pro ustrašence – kvalita těch nejhorších cest je na úrovni standardu českého.

Dežo nezaznamenal jen půdorys a řez trasou. Dežo též prohlásil, že jde o trasu dlouhou přibližně šedesát kilometrů a že jsme se po ní pohybovali rychlostí deseti kilometrů za hodinu, druhou etapu dokonce čtyř. Moc mu nevěřte, rád řeže zatáčky. Je to o něco delší a možná pojedete rychleji. I mně se někdy podaří dosáhnout cestovní rychlosti na hranici patnácti kilometrů za hodinu. Zde bych měl upozornit, že se pohybuji autem. Pohybuji se ovšem tak, že se kochám jako pan doktor z jisté střediskové obce. Jen jsem se zatím vyvaroval jeho konců cest. Pokud jste stejného ražení jako pan doktor, tak tuto trasu berte jako celodenní výlet.

V Ondaře odbočíte směrem na Beniarbeig, Benidoleig a Orbu (Cv-733). To druhé místo je „profláknuté“ jeskyní kavalérie (Cueva de las Calaveras), takže Hradba Údolí smrtizákladní směr je vyznačený již na výchozí ondarské křižovatce. Je to tam, co se spojují rozdělené jízdní směry silnice N-332. Pojedete vlevo, pokud ovšem přijedete od Dénie. Kousek za Ondarou se dostáváte na nefalšovaný Západ – překročíte Nultý poledník. Pokračujete do Orby a na jejím konci odbočíte doleva na Cv-715. Po dalších 597 metrech (jak tvrdí Dežo) odbočíte doprava na Fontilles, Fleix a Vall de Laguart. Pominu pozoruhodnost Fontilles. Jistě si všimnete „čínské zdi“ nebo spíše, nám bližší, „zdi hladové“. Táhne se po hřebenech kopců obklopujících Fontilles. Ve skutečnosti je to hradba kolem Údolí smrti (tak jsem si ho nazval). Ale o tom v některém dalším cestopise. Což není údolí ďábla dost?

Dál na Vall de Laguart a Fleix. Teď upozornění na moji nedostatečnou kvalifikaci průvodce. Nevím, zda napřed vjedete do Fleix nebo Vall *). Na moji omluvu – na mapách je vždy jen jedno ze jmenovaných. Alespoň na těch, které mám k dispozici. A na mapě 1:200 000 se dost špatně odhaduje pozice rozdílná o půl kilometru, zejména, když jsou ony mapy kresleny mnohde s chybou i jednoho kilometru. Podrobnější mapy jsem zatím nikde nespatřil. V lepším měřítku jsou pouze plány měst nebo pak až katastrální mapy, nic mezi tím. Nevozím s sebou pojízdný archiv. Tak či onak, pozorně projíždějte druhým městečkem (kdybych musel vsadit, tak na to, že je to Fleix). Zmizí značení směrů. Jeďte po citu a dostanete-li se do situace volby, volte směr co nejvíce vpravo. Zajíždějte i do uliček o kterých si budete myslet, že jsou neprůjezdné. Ke konci (snad Fleixu) je cesta strmě stoupající vpravo. Je opatřena ukazatelem Hotel – snad i nějaký název tam je. (Neříkal jsem, že jsem nekvalifikovaný?) Nemarněte ani metr a vzůru po ní. Dovede vás k cíli první části expedice. Jste ve výšce 555 metrů nad mořem 22 km od dénijského přístavu – tvrdí Dežo. Berte to s rezervou, Pekelná rokle z jihuvzdálenosti zvládá obstojně, ale s výškami nic moc(u vergelského safari tvrdil, že jsme tři metry pod hladinou moře). Vstupte do hotelové zahrady s bungalovy a bazénem. Zatím se mi nestalo, že by si mě někdo všiml. Pokud by vás chtěli vykázat, nevzpírejte se. Opusťte zahradu a obejděte ji zleva (zprava to moc dobře nejde). Vzadu je díra, od hotelu nekontrolovatelná, takže vstupte tudy. Před vámi se objeví pohled na Serra de la Carrasca a Serra del Migdia. Skloníte-li hlavu, pak mezi nimi spatříte jižní konec Ďáblovy rokle.

Pokochejte se – a vzhůru do hor. Vyrazíte samozřejmě směrem dolů. Vrátíte se na okraj Fleixu (?) …

Toto dopisuji dodatečně:

Moje bádání, cože je to za městečko vyvrcholilo tím, že jsem vyhledal mapu na internetu. K mému zděšení se nabídla třetí odlišná varianta. Nezvládl jsem to psychicky, a vyrazil znovu na místo. Přitom pečlivě zaznamenával jména a sled vesniček. Pravda je tedy taková – v předešlém odstavci jsem vsadil na špatného koně. Není to Fleix. Ale není to ani Vall de Leguart. Je to Benimaurell. Takže sled je následující. Za Orbou minete odbočku na Fontilles, projedete Campell, ve Fleix projedete městečkem a dáte se doprava a dorazíte do Benamaurell. Zde se tedy držte stále doprava.

Měl bych snad přiznat, že jsem imunní vůči znalosti jakémukoli jazyku, včetně znalosti jazyka mateřského. Nebylo mi dáno. Provází vás tedy člověk, který si umí říci o kávu či o pivo a slušně poděkovat. Zde jsou tedy příčiny mé nejistoty stran názvu obce. Až nyní jsem ve slovníku vyhledal, že „vall“ je údolí. Já se do té doby domníval, že to má nějakou souvislost s českým „val“ a tedy, že se jedná o něco na hoře, na kopci. Že Val de Leguart je cosi jako Horní Lhota. Co je to Leguart nevím. To jsem ani v tlustém slovníku nenalezl. Možná je to valenciano ďábel… Zjistím-li, sdělím.

A nejžhavější novinka, právě jsem objevil mapu v úžasném měřítku 1 : 130 000. Vydal ji pan Michelin a je k dostání v trafikách. Co jsem zatím stačil prohlédnout odpovídá realitě. Dokonce lze na ní nalézt téměř celou cestu po které se v této výpravě pohybujeme. Vall de Leguart zde již není vydáván za obec, ale za údolí táhnoucí se východně od ústí strže pekelné.

Zpět k cestopisu…

Vrátíte se na okraj Benamaurell a vzápětí je opustíte cestou stoupající doprava. Nelekejte se nic, je to opravdu cesta mezi plantáže. A ujišťuji vás, že končí dramatičtěji – poslední metry vedou korytem Rio Jalón. Ale klid, nevlastním terénní vůz, ba ani čtyřkolku, a vždycky jsem projel. Již jsem zmínil české silnice, nebude to horší. Berte to jako připomenutí vzdálené vlasti. A další důvod, proč se vrhnout vstříc dobrodružství – na tomto úseku na vás čeká Golem, nefotogenický strom, Rosinanta a prehistorické Stonehenge.

Do hlubinPo chvilce narazíte na informační tabuli s mapku pekelné strže. Dobrodruzi zde s obtížemi zaparkují auto (lépe, když je nechaji ve vesnici) a mohou se vydat do hlubin pěšky. Dosud jsem tak neučinil. Stačí pohled kudy se stezka vine. Mám závrať už když si stoupnu na židli. Absolvovat ji po čtyřech by bylo skutečně náročné. Ti, kteří se nenechají zlákat k hazardu, mají před sebou slíbenou cestu vzhůru. Po chvilce dosáhnete nejvyššího bodu putování – druhé mety. Jste ve výšce 765 metrů nad mořem. A Dežo podotýká, že do Dénijského přístavu to je vzdušnou čarou téměř 25 km. Objeví se před vámi dva pohledy, jeden úchvatnější než druhý. Pohled na Sierra de Alfaro a tabernu s „vyhlídkovou terasou“.

NefotogenickýNevím jakou zde vaří kávu. Po zkušenostech z Beniayi mám s sebou všeho dostatek. Krom toho byla terasa přeplněna, a tak jsem raději počal volně klesat do údolí ria Jalón. Opět jsem se pokusil o zvěčnění úchvatného, leč nefotogenického stromu, nemůžete jej minout. Vyzkoušel jsem všechny možné i nemožné kombinace časů, clon, citlivostí, teplot barev, typů ostření… a opět jsem neuspěl. Uchýlil jsem se tedy k lstivému Paint Shopu a „vytvořil“ alespoň jeho kresbu tuhou.

Po několika stovkách metrů narazíte na avizované španělské Stonehenge. Ani to, máte-li vnímání světa podobné mému, nemůžete minout. A kdyby náhodou, a pak se náhodou otočíte, tak je uvidíte takto:

Stonehenge

  Že to není žádné Stonehenge?

Tak se podívejte blíže

To je Stonehenge zcela jistě

 Ani teď ne?

Tak tohle vás jistě přesvědčí:

Důkaz

Pokud toto místo navštívíte 17.11. v 15:05:31, tak zjistíte, že na druhý kámen právě dopadl sluneční paprsek. Upozorňuji, že se jedná čas nikoli světový, ale čas mého fotoaparátu. Ke stejnému úkazu dochází 30.1.

A máte pravdu. Trošku jsem mystifikoval – nejedná se o Stonehenge, ale samozřejmě o Stromehenge.

Cesta dále klesá. Pokud jste, jako já, opovrhli tavernou na hřebeni, pak můžete svlažit vyprahlé hrdlo u studánky proti rozpadlé fince. Voda je hluboko, ale tažné lano svojí délkou vyhoví. Je-li pitná nevím. Už před jejím nalezením jsem učinil dost pro svoji záhubu, než bych experimentoval. Ač obeznámený s chutí neupravených oliv, neodolal jsem a s potěšením se do jedné zakousl. Neznáte-li její chuť, pak vězte, že trnka je proti olivě sladká jako malina. Pak jsem se ještě nabodl na trn, který mi momentálně brání psát mými oblíbenými všemi šesti. A ještě pokoušet osud a přivodit si v nejlepším případě projímání? Ne, to jsem si odpustil. Neodoláte-li, přežijete-li, dejte mi vědět.

A blíži se cíl druhé části expedice. Rio Jalón. Bázliví zastaví před korytem, Rio v létěodvážní se pustí směle vpřed. Projedou bez problémů. Ve španělských řekách přece voda neteče. A co víc. Koryto je zalito betonem. Ano, to je o té ztrátě romantiky. Ještě na jaře nebylo po betonu ani památky. Odvážní projedou a zanechají vozidlo na „parkovišti“ ležícím u silnice, po které, žel, bude muset kousek naše cesta pokračovat. Ale nezoufejte, brzy ji zase opustíte. Z tohoto místa se vraťte zpět k řece. Nechci vás opětně mystifikovat, foto koryta je z června.

Rio na podzim V listopadu není tak rozkvetlé. Ale i tak půvabné.

Golem

 A Golem se zde opaluje v každém ročním období.

Rosinanta A kde je Rosinanta?! Ptá se zajisté pozorný čtenář. Právem se dožaduje slíbené návnady. Budu bezcharakterní a neprozradím. Posloužím jejím vyobrazením, ale najít si ji musíte sami. Vypisuji na tomto místě jako první cenu pozvání na pivo nebo kávu, dle volby oceněného. Doufám, že to bude příjemný pán, nebo ještě lépe, příjemná slečna. Slibuji, že nebudu podvádět a slečnám nebudu nadržovat (ale bude mě to stát značné přemáhání).

Vpřed po silnici, ať to máme za sebou. Nezoufejte, Dežo tvrdí, že je to jen jeden a půl kilometru (zkracuje, si, takže to bude o sto metrů dále). Zpozorněte Cesta do pekela odbočte doprava na mírně stoupající a stále se zužující silničku. Minete torzo kostela. Neposloužím obrázkem, protože jsem se domníval, že jedu po cestě vedoucí do pekelné strže a nebude jiné volby, než se po stejné cestě i vrátit. A byl jsem nedočkavý, kdy se octnu v hlubinách pekelných. Zmýlil jsem se. Ač mi Dežo namlouval, že jedeme správně, přece se zmýlil. První zrada, které jsem se od něho dočkal. Takže nemohu posloužit ani olivovým sadem s kmeny černými jak uhel, které pocit blížícího se pekla jen umocnily. Neposloužím ani obrázkem jeskyní ve stráni, jež jsem pokládal za někdejší útočiště poustevníků bojujících s temnými silami. Vše byl omyl. Zastavil jsem se až na místě, kde jsem se domníval, že jsem již před branami pekelnými.

K mému překvapení však cesta dále neklesala, ale naopak ještě stoupala. Začal jsem pochybovat o Dežově pravdomluvnosti. I když, nechci mu křivdit. Byl zde také poprvé a jak známo, španělské mapy si nezadají z mapami pohraničí socialistického Československa. Mohl tedy, a rád tomu uvěřím, být o svém tvrzení sám hluboce přesvědčen. Cesta končí ve Vall de Ebo. Asi dva kilometry od rokle.

V městečku se držte směrem doleva. Odolejte pokušení odbočit naopak doprava, protože jste při klesání do Vall zdáli zahlédli tím směrem křížovou cestu. Neztrácejte čas. Je nevzhledná, nově zbudovaná, azulejo či jiných obrázků zcela prosta. Končí u rádoby uměleckého ztvárnění kříže a poustevníka. Připomíná silně paré Perého (kouzelná dénijská pamětihodnost, tam určitě zajděte). Pokračujte tedy důsledně doleva dokud nedosáhnete silnice Cv-712. Zde se dejte doprava směrem na Pego. Pochopím však, že už máte mého cestopisu plné zuby, a trucovitě odbočíte doleva. Uděláte dobře. Záhy narazíte na ukazatel na Cueva del Rull. Stojí za návštěvu. Dovolím si však vyslovit varování. Asi uprostřed prohlídky je místo, kde musíte projít mezi dvěmi krápníky. Budete-li neopatrní, jako jsem byl já, můžete odepsat část svých svršků. Krápníky jsou zde nebývale agresivní. Mé nepozornosti využili k částečnému rozpuštění sedací části mých plátěných kalhot.

Mí věrní však odbočili doprava, ti nevěrní se mohou za nimi vydat později. Asi jeden a půl kilometru za Vall de Ebo končí třetí úsek expedice. Zdánlivě nelogicky. Ale logiku to má. Dežo odmítl dále zaznamenávat podrobně cestu a uchýlil se k povšechnému zaznamenávání polohy. Kdybych mu nevyhověl, pak bych majitele jeho příbuzných ochudil o možnost využít Dežou hustě zaznamenaných bodů. Možná ho k tomu přimělo i to, že jsem na tomto místě zastavil. Místo nezajímavé, leč strategické – pokoušel jsem se zde vypozorovat kudy vede cesta do rokle pekelné. Mám za to, že se mi to podařilo. Ale blížil se večer, takže jsem průzkum odložil. Budu-li úspěšný podám o tom zprávu.

Toto dopisuji dodatečně:

Krvavé koryto Pekelné rokle

Když jsem vyrazil na cestu za poznáním, jak že ty vesnice jdou za sebou, tak jsem to spojil s probádáním zmíněné cesty do rokle pekelné. Otázka, zda jsem tipoval správně mě téměř nedala spát. A chystám se k návratu domů. Nespat do jara, to by bylo zhoubné. Cesta tam vede! Jen je trochu dobrodružnější než doposud absolvované, ale o tom v dalším dílu. Vydáte-li se tam bez mého cestopisu, tak buďte nadmíru obezřetní. Hemží se to tam temnými silami, skřety a jiným nebezpečenstvím. Inu, je to rokle pekelná.  

Dílo velkého dizajnéra

Na tomto místě začíná předposlední část výpravy. Či spíše poslední, protože ta pátá je již pouhý transfer z Pega do Ondary či Dénie. V této části dovršíte cestu kol strže pekelné. Ale ještě dříve doporučuji zastavení na místě zdánlivě opět nelogickém. V serpentinách asi jeden a půl kilometru dále. Důvodem je, že na tom místě si dal stvořitel záležet a tuze pěkně to tu vydizajnoval (to je slovo, co?!). Modrá obloha, zeleň borovic, červeň kamenů a slunce při obzoru. Kýč nad kýče. Ale tuze hezkej…

Pohled do pekel

A jen o kousek dál je zbudováno parkoviště nad severním cípem pekelné strže. To je opět důvod mého povzdechu nad odchodem romantiky. Ještě před dvěma roky zde byla úzká silnice. Abyste mohli nahlédnout do rokle, museli jste zanechat auto o pár desítek metrů níž (nějaký nedočkavec jej zanechal ještě o něco níže – na pravém boku strže jej můžete dodnes spatřit), projít olivovým sadem, nahlédnout do studně, ochutnat olivu… Dnes zastavíte a zíráte. Ale je to zírání krásné. Doporučuji vystoupit z vozu, zírá se lépe a intenzivněji. (Dodatečná poznámka – Díváte se do hloubky dvou set metrů, nejníže jsme v rokli byli s Dežem 323 m.n.m. a „vyhlídka“ je ve výši 525 metrů.)

Ta úzká silnice nad roklí byla dříve úzká i dál, téměř až do Pega. Auta se mohla míjet jen zvolna a opatrně, místo k zastavení se hledalo obtížně. Dnes je místo kouzelné cesty téměř dálnice. Ale i tak se hezky kroutí a za každou zatáčkou se zjeví jiná scenérie. Pojedete pod křížem na vrcholku hory nad Pegem. Z vrchu, a pak zase zdola, budete pozorovat Pegský hrad.

Na okraji Pega zpozorněte. Na hlavnější Cv-715 se napojujete v zatáčce, v místě značně nepřehledném. Zrcadlo se sice snaží napomoci, ale nemnoho. Je to poslední dobrodružství. Zavřete oči a vyrazte doleva. Pokud projedete, tak již jen zvolna dorazíte k centru Pega. Trasa končí u klasické taverny, kafe tam umí. Do města nechoďte. Patří k těm ošklivějším v Hispánii.

Poslední úsek vede od zmíněného baru. Na první křižovatce doprava a pak už je značení do Ondary. Minete vergelské safari, které stojí za návštěvu (ale to nemusím zdůrazňovat, patří k „profláklým“ atributům tohoto kraje). Jen poznámka. Že se J vyslovuje ve španělštině jako ch, to je notoricky známo. Ale, že se G někdy čte také jako ch, to jsem se dozvěděl den před návštěvou safari. Vergel se vyslovuje berchel. Velice mě potěšilo, že je na safari k vidění i jaguár. Četl jsem, jak moje jazykové nadání velí, po hispánsku chachuár. A ještě jedna vzpomínka na safari. Když jdete na představení mořských lvů, tak na vás zaútočí, jako u všech „proflákotin“, fotografové. Byl jsem rychlejší. Jednu fotografku mám ještě schovanou. Chudinka, tak ji to zaskočilo a rozesmálo, že vynechala celou skupinu turistů. Snad ji to nestálo místo.

O něco dál, asi šest set metrů za přejezdem dálnice překročíte opět nultý poledník. Dokonce má po levé straně pomník. Dežo se ovšem válí smíchy. Několikrát si to ověřoval. Skutečný nultý poledník je o 95 metrů dále na východ. Připouští, že není tak úplně přesný, nějaký metr proměří, ale jistotně je slavný pomník postaven o notný kus mimo. Ale už jsem vzpomínal kvalit španělských map…

Jo, Dežo tady do mě hučí, ať to napíšu. Tak ať mám od něho klid. Nejdále od Dénijského přístavu jsme s ním byli někde u domnělé brány do pekelné strže. Bylo to 28 kilometrů. Necelá čtvrthodinka po dálnici…

Zpět

Komentáře nejsou povoleny.