Ďábluv most aneb tři oříšky pro Popelku
Trochu jiná, protože ani na cestách pekelných jsem se své profesi nevyhnul.
Nevím, kde jiní berou odvahu rozhodovat o tom, co je nasvětleno dobře a co špatně. Já tu drzost nemám. Proto jsem se bránil sepsání pojednání o osvětlování památek v zemích Koruny České. Odjíždím do Španěl, prohlásil jsem. Tak, že prý mám napsat o památkách, co cestou minu. Začal jsem si připadat jak v pohádce: „Vincku, přivez mi, co tě do nosu cvrnkne.“
Cestou mě pak do nosu cvrnkala řada kouzelných staveb. Obratně jsem se všem vyhnul ve večerních i nočních hodinách. Radoval jsem se, že „z objektivních důvodů“ nebudu muset nic psát. Ale nakonec jsem, jako v pohádce, úplnou náhodou (kdo ví?) natrefil na tři místa.
Oříšek první – Château du Roi René – hrad dobrého krále René (toho, co napsal pravidla rytířských turnajů). Objevil jsem ho, když jsem, omylem(?), špatným směrem opouštěl město Tarascon. A když jsem vzápětí, chybně(?), odbočil na kruhovém objezdu a přes Rhônu se vzdaloval městu, tak se náhle zjevil oříšek druhý. Na druhém břehu ležící hrad Beaucaire. I na třetí oříšek, od prvých dvou vzdálený téměř pět set kilometrů, jsem narazil stejně náhodně(?). Když jsem hledal cestu z Martorelly, tak jsem zahlédl směrovku – Ďáblův most. No, kdo by to tam neotočil? Tak takhle jsem si zavařil. Mám obrázky, těžko se mohu vymlouvat.
Netroufám si, a také nebudu posuzovat, zda je Tarasconský hrad osvětlen výtvarně hodnotně. Natož umělecky. Mně se líbí. Líbí se mi, že je vtipně využito podsebití k nasvětlení hradebních zdí. Líbí se mi, že tak není použito všude. Líbí se mi, že hrad není nasvětlen rovnoměrně, že místy jeho zdi září do noci, místy se skrývají ve stínu. (To se ovšem méně líbilo mému fotoaparátu.) A protože můj vztah k zahradním trpaslíkům není kladný, tak si s velkou dávkou nejistoty dovolím zařadit tento gotický skvost, (to jsem se dočetl; za skvost byl označen nějakým sebevědomějším autorem), mezi dobře nasvětlené pamětihodnosti. Jen mimochodem – relativně častý návštěvník tohoto hradu, Karel IV, převzal některé místní „vychytávky“ při stavbě Karlštejna.
Jinak však na mne zapůsobili u sousedů. Hrad Beaucaire je za dne neméně neodolatelný.
Ale osvětlení jistě vymýšlel ctitel trpaslíků. Nic proti barevnému světlu. Je však třeba používat je s velkou dávkou opatrnosti a s ještě větší dávkou vkusu. Uvedl jsem sice své povídání slovy o tom, že nejsem tak namyšlený, abych si osoboval právo posoudit míru vkusu či nevkusu…
Zde však nelze 
jinak, než zvolat: Nééé!!! Takhle ne!!! I když možná hradním pánům křivdím. Onen večer probíhal v podhradí koncert. Dost možná, ale moc tomu nevěřím, šlo jen o nadmíru scénického osvětlení. Nevím, druhý den jsem pokračoval v cestě.
Oříšek třetí. Tak ten je opakem pouťového Beaucaire. Ďáblův most na okraji Martorelly je ukázkou toho, jak s citem pracovat s barvou. Technicky jednoduše – kombinací vysokotlakých sodíkových a halogenidových výbojek. Mimochodem – most leží v Katalánii, jedné z provincií, kde mají zákon o rušivém světle. Jeho osvětleni je zcela v rozporu s ekologickými pravidly. Světlomety jsou otočeny vzhůru – jinak by to nešlo, nejsou zacloněny – to by naopak šlo. Ale 
podstatné je, že most je osvětlen překrásně. A o to jde. Najít hranici mezi ekologií a pohodou. Tady, kdyby se málo přiclonilo, je vše v pořádku.
Ostatně, pokud jde o památky, tak si dovolím prohlásit, že míra jejich „škodlivosti“ je mizivá a rozhodně je významnější jejich estetické působení na osamělého poutníka či místního povaleče sedícího na terase přilehlé taverny. Míra škodlivosti je aktivisty velmi silně nadhodnocena.
A ještě jednou mimochodem – téměř jistě po mostě v Martorelle kráčel počátkem listopadu 1466 pan Lev z Rožmitála (a zcela jistě já v půli července 2005).