Před relativně dlouhým časem jsem přislíbil sepsání cestopisu po království Dénijském. Když beru v úvahu, že zde bylo v jedenáctém století, tak plním slib v historicky krátké době, prakticky okamžitě. Posledním impulsem k započetí spisování byl můj poslední výlet. Zjistil jsem, že nemizí romantika jen v Dénii, ale i ve vnitrozemí. Tak ať to stihnete, než zmizí i tam.
Snad bych měl podotknout, že nebudu dodržovat území vymezené hranicemi někdejšího království, ale budu se volně pohybovat i v královstvích sousedících.
Tyto řádky nejsou pro milovníky Benidormu, Montserratu a podobných komerčních záležitostí. Patříte-li k nim, neztrácejte čas dalším čtením. Nechci zde psát ani o „profláklých“ záležitostech, jako je Las Rotas nebo Cabo de San Antonio, tam najdete cestu sami. Ale pokud se chcete setkat s Rosinantou, spatřit pukající srdce satanovo, pokud chcete navštívit španělské Stonehenge, tak jste narazili na fantastu, který vám ukáže cestu.
Nemohu vynechat poznámku – možná moje rouhačské zařazení Montserratu mezi komerci někoho popudilo. Upřímně vás varuji, nejezděte tam. Podlehl jsem jeho věhlasu a navštívil jej. Platíte všude, ještě dříve, než jej vůbec spatříte. A uvnitř vidíte, že je bohatý a vidíte jen peníze, peníze a zase peníze. A jsou po vás požadovány peníze, peníze…. Skutečně nechutně komerční a nechutně vyzdobené, umělé, dokonalé. Ale hned vedle je půvabný klášter sv. Cecilie z XI. Století – žel privado, takže můžete majitele obtěžovat pouze prohlídkou zvenčí. A v okolí je nádherná krajina. Mohu tedy doporučit, jeďte do Montserratu, ale zůstaňte před branou. Ona už ta brána odpuzuje. Jedná se o závoru jakou znáte z dálničních mýt.
Za možnost sepsání tohoto cestopisu děkuji svým přátelům Dežo Garminovi, Louis Dageurrovi a mému poslednímu průvodci nepublikovatelného jména.