Expedice do hlubin rokle pekelné
Tato expedice bude na počet kilometrů krátká. Myslím si, že dokonce nejkratší ze všech expedic, které podnikneme. Patříte-li mezi ranní ptáčata (já rozhodně ne), případně vyrazíte za dlouhého letního dne, pak můžete tuto cestu absolvovat v rámci prvé expedice. Cesta bude krátká, ale jedna z nejbohatších na zážitky.
Popis adventury bude neúplný. Výmluvy mám hned dvě.
První, poměrně věrohodná, je ta, že jsem byl v časové tísni. Patnáctá hodina na konci listopadu neposkytuje příliš velký prostor pro průzkumné výpravy. Do rokle jsem se vnořil v rámci cesty, kterou jsem podnikl za účelem vyjasnění sledu obcí nad údolím Vall de Leugart. Vizte poznámky v prvém cestopisu.
Druhou výmluvou je skutečnost, že jsem valnou část expedice podnikl po vlastních nohou, protože jiné volby zde není. A, ač milovník krajiny a zřícenin, pěším turistou jsem jen v krajním případě. Takže cesta byla pro mne mnohonásobně náročnější než pro rychlonohého turistu, který prochází krajinou a s písní na rtech si dělá skluzavku z alpských ledovců. Rokle není průjezdná vozem, není průjezdná ani na kole nebo motocyklu. Možná pro mistry stupaček. K těm však rozhodně nepatřím. Snad, pokud by přišel příval deště, by cesta byla splavná. Zde bych si dovolil malé varování. Nevstupujte do rokle pokud hrozí průtrž mračen. Hispánské řeky jsou charakteristické tím, že jsou povětšinou suchými koryty. Avšak během 
okamžiku se mohou proměnit v řeku uzpůsobilou pro naprosto regulérní mistrovství světa na divoké vodě. Pokud hodláte toto riziko podstoupit, pak do batůžku přibalte místo svačiny nafukovací raft.
Jste připraveni na cestu kolem očistce, podívat se do očí Hádovi, vzdorovat skřetům pekelným, nahlédnout do jícnu samotného pekla či dotknout se ďáblova pukajícího srdce? Pokud ano, pak dolů do pekel. Odměnou vám bude, že budete moci podrbat na temeni Alfa.
Cestu vedoucí do pekelné strže totiž míjíte o pár metrů při výjezdu z Vall de Ebo. Opouštíte-li ono městečko, pak neodbočujte doleva na most směrem k severní vyhlídce, ale dejte se doprava. Asi po padesáti metrech je odbočka doleva na cestu, která je záhy kamenitá.
Pojedete podél řeky Rio Girena, alias Rio Girona alias Riu Ebo… ano, to je místní specifika. Každý z názvů je z jiné mapy, ostatně „profláklé“ trhy jsou v Jalón alias Xaló. Kouzelné je, že v Dénii se postavíte na zastávku s označením Las Rotas a přijede autobus, který trvá na 
tom, že jede do Les Rotes. Vjedete do Vergel a opouštíte je jako Verger. Myslíte si, že umíte španělsky? Pak vás ujišťuji, že se stejně někde nedomluvíte, protože narazíte na člověka, který tvrdošíjně hovoří valenciano. I to je důvod proč jsem vzdal marnou snahu naučit se španělsky. Ale Hispánci jsou milí a jazyková bariéra neexistuje. Ani pro mne. Jen malý doklad – byl jsem na kamenité pláži, kolem šli chlapi na ryby. Jeden se u mne zastavil a cosi pravil. Odvětil jsem mu česky „milý pane, pokud si chcete popovídat, pak jedině česky“. Zarazil se, zamyslel se a pak ukázal na moře a prohlásil „aqua“. I já se zamyslel a poté odpověděl „Si, aqua“. Pána to viditelně rozradostnilo, ještě něco řekl a přátelsky jsme se rozloučili. Nebojte se Španělska hispánský jazyk neznaje.
Ale zpět k expedici. Mimochodem, Pekelná rokle se v některém z místních jazyků řekne Barranco del infierno. Asi kilometr po opuštění silnice přijedete k prameni Font de Ebo. Vodu jsem tentokrát ozkusil, projímání se nedostavilo. Zde je první šance opustit automobil a vydat se dále pěšky. Cesta je sice sjízdná ještě asi šest set metrů, pak s terénním vozidlem ještě dalších dvě stě, ale druhá (a poslední) šance kde automobil odložit je pět set metrů za pramenem. Já jsem pochopitelně chtěl projet rokli celou, a tak jsem za pramen ujel oněch šest set metrů a přidal si stovku jako off road. Vrátit se zpět oněch sto metrů byly nejkrušnější chvíle v životě mého vozidla. Cesta je tam promočená, lepkavý jíl… naštěstí jsem měl, z místního hlediska nelogicky, zimní obutí, takže jsem se přeci jen vydrápal pozadu zpět – otočit není kde. Poníženě jsem se vydal na cestu pěšky.
Ano, Dežo hudrá, abych předložil jeho záznam cesty. Vzal jsem ho samozřejmě do pekel, kde strachy ztrácel orientaci. Vymlouval se na to, že Pekelná rokle je hluboká kolem dvou set metrů a že nevidí na družice. Na mapce je zeleně část cesty k poslední šanci k zaparkování (souřadnice WGS 84), červeně trasa, kterou jsem urazil pěšky, do samého srdce pekelné rokle. Všimněte si, jak se Dežovi třásla ruka. Tento úsek je dlouhý necelé dva kilometry s klesáním asi 75 metrů. Zpátky je to, žel a samozřejmě, do kopce. Mimochodem, ať Dežo neslyší, ta mapka je k ničemu. Stejně se prakticky nedá jinudy jít.
A cesta je to vskutku do pekel. Ještě před překročení řeky, nazval bych ji Styx, stejně už má tři oficiální názvy, narazíte na očistec. Mnoho duší již nalezlo pokoru, takže je otázkou, zda očistec naleznete i vy.
I když pár duší se ještě nepoká dostatečně, 
hlavu mají zpříma. Takže naděje spatřit očistec přetrvává. Ostatně, kdo ví, kolik zbloudilých duší do vaší návštěvy přibude.
Překročíme Styx… ale nejásejte, nebezpečenství teprve přijdou. Vstup do rokle je o několik metrů dále. A tam již narazíte na strážce pekel. I když ten prvý ve mně spíše vyvolává pocit, že jde o odpočívajícího Alfa. Snad. Zkuste ho podrbat za uchem. Pokud to není Alf, tak se to asi už od vás nedozvím. Ale za (snad) Alfem stojí jistojistě Hádes.
Nepodlehněte falešnému hrdinství, či naopak strachu, a nevrhejte se střemhlav kolem nich. Zřítili byste se do krvavého řečiště. Raději se jim obloukem vyhněte.
Jistou útěchou v krušné cestě je to, že je lemována mohylami. Přitom jsem kosterní pozůstatky žádné nenalezl, takže mohyly patrně dopomohou zbloudilým najít cestu ven.
Patrně zde zůstali po Orfeovi, či Héraklovi. Zjevně si jeden z těchto hrdinů značil cestu z podsvětí. Vsadil bych na Orfea, Hérakles byl spíš pro silová řešení.
Myslíte si, že jste v romantické strži? Ale kdeže! Záhy minete lože zákeřného skřeta. Měl jsem to štěstí, že v něm nedlel. Patrně někde rejdil a kul na mne zlé pikle. Prázdné lože si vyplnil vodou, aby večer uléhal do 
příjemně chladivé postele a nikoli do rozpáleného… I když mě teď napadá, zda se nejedná o pověstné lože Záhořovo, jen zdánlivě chlazené… ale taky to může být postýlka Šmudly.
Sotva jste překonali nástrahy skřetovy, ocitáte se v jednom z nejnebezpečnějších míst výpravy… nebo to je před tímto místem…? Nejsem žádný superman, ani vymítač ďáblů, takže přiznávám, že jsem nebyl zcela ve své kůži a nějaký ten detail mi unikl. A Dežo sice zaznamenal místo, o kterém bude řeč, leč, rovněž pln úzkosti nezakreslil polohu onoho lože… Ale ano, pořadí je správné. Naštěstí hlavu neztratil Lojza. Vzpomenul jsem jeho odpornou vlastnost dokonalé evidence.
Tím téměř nejnebezpečnějším místem je brána pekelná. Znenadání se objeví po vaší pravé ruce. Zdánlivě nepatrná jeskyně, ale v ní spatříte, že, patrně ruka Héraklova, zavalila kameny její ústí. Takže se nebojte, pekelné mocnosti na vás nemohou. Však jistě znáte řadu příběhů, kde právě s kamením měl ďábel potíže. Nejrůznější čertovy skály najdete v každém regionu. Vyobrazením neposloužím, Lojza namítá, že se mu zaznamenání onoho místa příliš nevydařilo. Nechci ho podezírat, ale patrně měl také dost zaťato.
Překvapivě se však Lojza projevil statečně v místě, které je jistě tím nejnebezpečnějším. V samém středu pekelné rokle jsem objevil srdce ďáblovo. Leží na rozhraní světla a tmy. A co víc, Satanovo srdce puká. Patrně proto, že do něj pronikla trocha dobra.
Jsem sběratel kamenů, šutrologicky zcela nevýznamných. Při odjezdu ze Španěl mám vždy obavu, abych nebyl podroben kontrole. Patrně bych skončil v cele za rozkrádání hispánské půdy. Převážím vždy více než malé množství. Asi by nebyla polehčující okolnost, že jsem do Hispánie přivezl kus Blaníku. Toto srdce jsem ponechal na místě. Nebylo to pro jeho váhu. Odnesl jsem si z rokle kámen několikrát větší. Ani to nebylo z obavy, či spíše jistoty, že kdybych ho vyrval, tak se celá rokle zřítí. Prosím, zanechejte jej na místě též. Některé věci mají své místo. Ponechme je na něm.
Hlouběji jsem do rokle pronikl již jen nepatrně. Nebyl důvod. Střed, možná nikoli zeměměřičsky, ale jistě významově, jsem nalezl. Naopak, byl důvod k cestě zpět. Smrákalo se.
Cestu ven bych našel i bez Deži. Směr mi ukázal svit zapadajícího slunce.
Ale ne, nezapomínám – kávychtivý čtenář se zajisté dožaduje soutěže. Dobrá… tento nápoj, zaměnitelný i za jiný mok (ve stejné cenové relaci, podotýká Skrblík skrytý na dně mé duše), obdrží ten, kdo napočítá nejvíce Orfeových mohyl. Počet je třeba doložit jejich vyobrazením. Doufám, že nikdo nebude tak nepoctivý, aby sám několik mohyl zbudoval, či naopak některé zdemoloval.